Svatý Florián

Svatí patroni pro boj s ohněm

Nebezpečí ohně bylo lidstvo vystaveno odedávna. Lid proto hledal proti živlu ochránce a spojence. V nerovném boji proti moci ohně bylo hledání nadpřirozených bytostí v nouzi pochopitelnou lidskou reakcí. Jak daleko sahají různé legendy – pověsti, pokoušejí se lidé v nouzích tělesných i duševních získat modlitbou a obětováním daru, ochranu a pomoc nadpřirozených mocností si přivolávat. Náboženství stavělo do popředí odjakživa jako příklady takové osoby – bytosti, které příkladným chováním a svými činy měly posílit útěchu či důvěru ve vlastní schopnosti. Tyto bytosti, stály jako orodující mezi člověkem a silami proti kterým se člověk cítil někdy ovšem bezmocným.

Ovšem Floriánův patronát proti nebezpečí ohně není u nás příliš starý, až do 15. století byli patrony proti ohni jáhen sv. Vavřinec (pro mučednickou smrt upálením) a sv. panna Agáta (sv. Háta). V polovině 19. století přijali čeští hasiči za svého patrona svatého Floriána (Florián je v počeštěné podobě Květoslav nebo Květoš (základem jména je latinské Florianus, které vychází ze slovesa florere – “kvést”).

Proti bleskům a bouři (jako jedné z příčin ohně) byli uctíváni svatí Panna Maria Hromnická, sv. Jan (zvaný Burián) 26:6. a sv. Donát. Na Pannu Marii Hromnickou se světily svíčky – hromničky a ty pak každý doma rozsvěcel při bouřce. Traduje se, že když byly ostatky biskupa Donáta r. 1652 převáženy do Německa uchýlil se průvod do kostela v Euschkirchenu. Při mši uhodil blesk do kostela a zapálil oltář a teprve v okamžiku kdy kněz začal vyzývat svatého, tak bouře i oheň ustaly.

Mezi ochranné patrony proti ohni jsou ve střední Evropě dále řazeni sv. Barbora a sv. Laurentinus. Svatý Laurentinus zahynul podle pověsti v roce 258 upálením na železném roštu a tak se stal patronem proti ohni (obdobně i sv. Jan Burian, sv. Donát, Panna Marie Hromnická a další, kteří se stali také patrony kominíků, kovářů a dalších profesí pracujících s ohněm).

Kdo to vlastně svatý Florián byl, kdy žil, proč je svatý a proč je patronem hasičů?

Jako u mnoha jiných patronů, je život svatého Floriána zčásti opřen o skutečné události, zčásti je legendou. Z historie je známo, že se narodil v římském městečku Cetiu (dnes St. Pöllten) v bývalé římské provincii Noricum, kterou císař Dioklecián za své vlády v letech 284 – 305 připojil k Panonii, nynější území Dolních Rakous.

Datum Floriánova narození se nepodařilo zjistit. Byl pokřtěn a vychován v křesťanství. Ve 3. století našeho letopočtu se po několika letech činnosti důstojníka v římském vojsku stal vedoucím kanceláře císařského místodržícího v římském Lauriacu, dnešní Lorch u Ennsu v Horním Rakousku, které tehdy tvořilo součást římské říše. Na počátku 4. století velel posádkám některých římských vojenských stanic na tzv. římském limitu, opevněné hranici římské říše ve střední Evropě, táhnoucí se podél řeky Dunaje. V tuto dobu se již masově šířilo křesťanství, jako nové náboženství po celé říši i v okrajových provinciích. Dokonce i žena tehdejšího císaře Diokleciána byla křesťankou. Křesťané se bouřili proti říši a odmítali vstupovat do armády a z tohoto důvodu také nesměli zastávat vojenské funkce, neboť to nebylo v zájmu Římské říše. Křesťané také nechtěli uctívat Diokleciána, který se prohlásil za Boha a přinášet mu oběti. To ovšem bylo v rozporu božské a věčné římské monarchie a přispívalo to k rozkladu římské říše. Proto zahájil Dioklecián nové, rozsáhlé pronásledování křesťanů.

Vladař Aguilinus, pohanský místodržitel římského císaře Diokleciána se sídlem v Lorchu, v provincii Norikum, začal uvádět císařský verdikt v život. Dal příkaz svému nejbližšímu spolupracovníkovi, aby ze státních úřadů propustil všechny křesťany. Florián to nechtěl udělat, vystoupil z jeho služeb a žil pak v Cetiu (dnešní oblast města St. Pölten), kde, jak některé zdroje uvádějí, byl vrchním úředníkem města a tak když se doslechl, že v celé provincii jsou jeho souvěrci zatýkáni a žalářováni, (v Noriku bylo v té době zatčeno 40 křesťanů) táhne Florián, v té době válečný vysloužilec, křesťan, v čele svých 40 podřízených do města Lauriacum, na soutoku Enže s Dunajem, kde dnes stojí v Rakousku město Lorch, aby povzbudil zde uvězněné křesťany. Podle tradice na tomto místě kázali již svatý Lukáš a Marek Evangelium. Údajně dokonce osnoval jejich tajné osvobození. Vypravil se do vladařova sídelního města a při pokusu dostat se do žaláře byl Florián po několika dnech zajat prefektem Aguilinusem a nucen vzdát se své víry. Nejdřív byl Florián přátelsky přemlouván, aby obětoval božstvům. Ten však obrátil zraky k nebi a prosil Boha o sílu. O tomto se dochovalo následující motto: “Čím mi hrozíš, toho se nebojím, co mi slibuješ, o to nestojím.” Když se však Florián nechtěl vzdát své víry a zapřít Krista, soud nevzal ohled na jeho zásluhy v armádě a bezúhonný život. Proto byl vyšetřujícím soudcem bit a poté byl vydán katům. Ti jej bili třemi provazy a třemi meči, poté mu byl uvázán na krk mlýnský kámen a byl vhozen do řeky Enže, vlévající se do Dunaje, poblíž římské osady Lauriacum (dnes již zmíněné rakouské město Lorch). Tehdy se jednalo o běžný způsob popravy. Legenda uvádí, že jej do vln nechtěl nikdo shodit. Až k němu přiskočil jakýsi mladík, který jej zezadu strčil a Florián přepadl přes zábradlí. Jeho “kat” však už neviděl jak se topí, protože na místě oslepl. Touto mučednickou smrtí zemřel právě 4. května roku 304 našeho letopočtu. Jeho tělo bylo řekou vyvrženo na skálu, kde se snesl obrovský orel a hlídal ho, aby ho nemohli pohané zhanobit. V noci se mučedník zjevil jedné křesťanské matróně, zbožné vdově Valerii z Linze. Ta jej zde nalezla a nechala jej pohřbít na svém statku nedaleko Linze v místech, kde dnes leží městys St. Florián. Jiná historická zmínka praví, že vdova Valérie objevila tělo mrtvého a nechala ho pohřbít na tajném hřbitově křesťanů. Je to bukový les v blízkosti dnešního Markt St. Florián. Podle jedné z legend o Floriánovi se v této souvislosti hovoří, že při převozu Floriánova těla tažné spřežení od únavy odpadlo a Valérie se tak dlouho modlila, až ze země vytryskl pramen vody a zvířata, která se osvěžila, mohla dále pokračovat v cestě. Podle této legendy též zvířata svým zastavením označovala místa, na které měl být Florián pohřben. Na místě, kde vytryskl pramen, byla zbudována Floriánova kašna, kde ještě dnes naleznou poutníci osvěžující vodu. Mučedníkovy ostatky pak přenesli dva jáhnové do Říma. Později byl pak prohlášen za svatého. Tyto historické prameny jsou krásně znázorněny na souboru obrazů, umístěných v kapli sv. Floriána na Velehradě.

U Lince, v místech, kde byl pohřben, byl v 6. století vystavěn malý poutní kostel a potom pasovskými biskupy kanovnický augustiánský klášter sv. Floriána. Zbytky zdiva pod klášterní bazilikou pochází z doby římské říše. Klášter i město Lorch byl zničen Avary. Až po bitvě u Lechu v roce 955 se život v klášteře mohl opět rozvíjet. Roku 1002 obdržel nově vznikající klášter sv. Floriána od císaře Jindřicha II. “lán”. Byla to zemědělská půda, na které mohli mniši hospodařit. V roce 1071 se společenství řádových bratří sv. Floriána zavázalo, že svůj život uspořádá podle pravidel sv. Augustina a proto se jim od té doby říká augustiánští bratři. Na jeho místě dnes stojí barokní klášter z let 1698 – 1713. V části klášterních budov je i muzeum rakouských hasičů, kteří považují svatého Floriána proto právem za “svého” svatého. Ve 12. – 14. století byl představován jako rytířský svatý, podobně jako například svatý Václav v kapli svatého Víta v Praze. Tak sv. Florián pronikl hlouběji i do českého povědomí. Jeho uctívání mělo spíš profánní charakter a bylo rozšířeno zejména mezi venkovským lidem, mezi kterým vzniklo k tomuto světci i několik legend.

Další legenda zase hovoří, kterak Florián co by malý chlapec v kritické chvíli konvicí vody požár a zabránil tak velkému neštěstí.

Jiná zase vypráví o jistém uhlíři, Floriánovu ctiteli, který v místě, kde byl sv. Florián pohřben, upadl do hořícího, větrem odkrytého milíře a na přímluvu světce, kterého při nehodě vyzýval, byl zachráněn. To bylo samozřejmě považováno za zázrak a stalo se podnětem k uctívání sv. Floriána. Proto se toto místo také stalo poutním a jak již bylo uvedeno, byla zde postavena kaplička a později klášter.

A tak je, mimo hasičů, také patronem zedníků, kominíků, sládků, bednářů, hrnčířů, kovářů, mýdlařů a všech kdo pracují s ohněm, je vzýván při spáleninách.

Ostatky sv. Floriána a jeho zobrazení

V Římě světce uctívali jako ochránce před represemi, které v té době ztrácely na intenzitě. Mučedníkovy ostatky byly v 11. století přeneseny do Říma a deska v kryptě kláštera říká, že Floriánovy ostatky v roce 1183 získal od papeže polský král Kazimír, aby je uložil v nově vystavěném chrámu sv. Floriána na krakovském předměstí Kleparz, který v letech 1949 – 1951 spravoval jako vikář Karol Wojtyla pozdější papež Jan Pavel II. Kromě chrámu po něm byla pojmenována i jedna z bran krakovských městských hradeb a sv. Florián je také zemským patronem Polska. V obrazové publikaci Stary Kraków (1991) byl nalezen obran interiéru tamního kostela svatého Floriána s poznámkou o tom, že tento světec je prvním patronem města a jeho ostatky že byly převezeny do Polska v roce 1184. Kult sv. Floriána v Polsku je silný a je svázán s velkým požárem Krakowa v roce 1528, kdy navzdory ničivému živlu zůstal uchráněn kostel na Kleparzu, ve kterém se nacházely relikvie sv. Floriána.

Malá část ostatků byla z Polska za císaře Karla IV. převezena do chrámu sv. Víta v Praze (relikviář má však rovněž katedrála v Olomouci, kostely na Kladně, v Jaroměři, v Havlíčkově Brodě a jiné). Maličké kousky Floriánových ostatků měly chránit města před ničivými požáry. Na Českomoravské vrchovině v čase velikonočním, na Bílou sobotu, udržovali lidé také tradici zapalováním ohňů před kostely, které se potom opět vysvěcovaly. Pod střechy kostelů bývaly z těchto ohňů umísťovány oharky a měly svým kouzlem chránit kostely před požáry.

V Podunají nechybí jeho soška takřka v žádném kostele a najdeme jej často mezi sochami českého “selského” baroka. V samotné církvi nebyl nikdy předmětem rozsáhlého kultu, jeho uctívání bylo rozšířeno zejména mezi venkovským lidem. Stal se typickou postavou štítových výklenků vesnických chalup, lidových maleb na skle, svatých obrázků a pozdně barokních plastik jako jsou např. světcovy sochy v Lipnici n. S. nebo ve Slavonicích.

Vyobrazení sv. Floriána

Sv. Floriána bývá zobrazován jako voják (od doby renesance většinou římský, ale dříve i ve středověkém brnění), často s kopím nebo korouhví v ruce, se džberem (putnou), z něhož vylévá vodu a hasí hořící dům (hrad).

Ve zcela rané době byl někdy znázorňován jako stařec, např. na fresce ze 12. století v klášteře Nonnberg v Salcburku, asi od 13. století je Floriána zpodobňován již jen jako mladý muž.

Původní byly světcovy atributy mučednická palma a meč a na starších obrazech je zobrazován i jako zbrojnoš s křížem na prsou a vojenským praporem (i orel, který podle legendy hlídal Floriánovo mrtvé tělo, se někdy dostal do uměleckého ztvárnění).

Způsob vyobrazování, kterak hasí hořící dům, vznikl později – jako voják se svými atributy, t.j. s přilbou, mečem a korouhví, v ruce kbelík s vodou, kterým hasí hořící dům, byl sv. Florián zpodobňován až od 15. století. První takový obraz je datován až od r. 1487.

Někdy bývá též vyobrazen s mlýnským kamenem na krku nebo u nohou (kostel sv. Michala v Brně), který poukazuje na jeho mučednictví (mlýnský kámen s nímž byl Florián utopen je dnes uložen v kryptě klášterního kostela) nebo jak ochraňuje čapí hnízdo na hořící střeše. I orel, který hlídal podle legendy Floriánovo mrtvé tělo, se dostával do uměleckého ztvárnění světce (tyto motivy jsou především vidět v klášteře sv. Floriána u Lince).

Často se objevoval i na morových sloupech ve společnosti morových patronů jak je tomu např. v Poličce, Velvarech či Hostivici.

Obraz sv. Floriana najdeme ve Velehradské bazilice, jeho sochy zdobí hlavní oltář kostela v Borovanech. Také Praha má několik významných uměleckých památek svatofloriánského kultu. Dominuje mezi nimi světcova socha od I. F. Platzera z pol. 18. stol. na nároží domu u Zlatého anděla na Staroměstském náměstí.

K zajímavostem patří i jeden z bočních oltářů ve Staroměstském kostele sv. Jakuba. Jako jeden z mála v Praze je zasvěcen sv. Floriánovi. Jeho donátorem byla v roce 1715 kominická dynastie Demartinů. Její příslušníci dědili kominická privilegia od dob Rudolfa II. až do našeho věku. Karlínský kominický mistr Hugo Demartini, císařský rada a protektor kominické jednoty, byl na sklonku 19. století velitelem karlínského dobrovolného sboru a členem Zemské ústřední hasičské jednoty království Českého.

Další patronáty sv. Floriána

V církvi nebyl nikdy předmětem rozsáhlého kultu. Církev ho určila za ochránce proti ohni, protože zachránil uhlíře a také proti vodě, protože zemřel za víru mučednickou smrtí ve vodě. Ve středověku musel mít každý cech v duchu své doby zkrátka nějakého patrona. Snad právě proto ho uctívali i další řemeslníci pracující s ohněm, jako zámečníci, podkováři a hrnčíři.

Zvláštností je sv. Florián jako patron řezníků v Poděbradech a stolařů či truhlářů v Brně. V historii cechovního zřízení je Florián znám také jako patron zedníků, kterým přináší vodu do malty. Ve Frimburku míval v den Floriánova svátku výroční bohoslužby cech tkalců. V Jaroměři zase patřil oltář sv. Floriána cechu várečnickému a obuvnickému. V jiných zemích býval tento světec i patronem pivovarníků, sládků, mydlářů, bednářů a bečvářů (patrně proto, že bývá většinou vyobrazován s vědrem, okovem či jinou nádobou). Podle legendy o zachráněném uhlíři ho pochopitelně uctívali i příslušníci uhlířského cechu.

Ke sv. Floriánu se hlásili i skláři, kterým taví sklovinu a chrání je před ohněm. Když se na ně zlobí, ani dílo se jim nedaří. Obvykle je zde soška umístěna ve výklenku nad tavicí pecí. Kult sv. Floriána byl hojně rozšířen i mezi vojáky, zejména za bojů a válek a světcovo vyobrazení nejdeme na nejednom historickém vojenském praporu. Jinou živností, která měla určitou zodpovědnost za požáry, byli kominíci a proto se stal Florián i jejich patronem. Hasiče a kominíky chrání před ohněm a hasičům navíc pomáhá hasit.

Svatému Floriánovi je přisuzován patronát nad vodou a při povodních – stal ochráncem před velkou vodou i před suchem, při neúrodě polí; proti bouři a nebezpečí ohně (pro svou smrt ve vodě). Opěvují ho některé staré písně a na sochách a soškách je zpodobněn často na mostech, u rybníků apod. V alpských zemích bývá ozdobou takřka každé kašny. V německých zemích bývá vyzýván také jako ochráncem před dlouhotrvajícím obdobím sucha, v zemích českých pak jako ochránce polní úrody, zvláště před krupobitím.

Sv. Florián je však znám také jako ochránce před různými nemocemi, proto také, jak víme z Hostivice, bývá často vyobrazen ve společenství morových patronů, především spolu se sv. Šebestiánem, sv. Rochem a dalšími. O Floriánově ochraně před nakažlivými nemocemi dobytka svědčí zvon z roku 1772, který pořídil v Třebestovicích u Sadské místní mlynář a dal mu světcovo jméno. V některých starších písních je Florián doprošován za odvrácení velké drahoty a jako utěšitel soužených a orodovník za smutné

Osobnost sv. Floriana byla často spojována i s dalším zemským patronem – sv. Janem Nepomuckým. Oba totiž zemřeli stejnou smrtí – vhozením do vody a oba mají svátek v květnu.

Sdílejte!